Sledovat v Česku veřejnou debatu o přijímání eura prostě bolí. Celé se to navíc odehrává v podivně národoveckém smrádku dědictví Václava Klause. Dědictví, kvůli kterému je Česká republika zbytečně dlouho v „nevýhře“.
Česká republika se k přijetí eura sice zavázala už v roce 2004 při vstupu do EU, ale nebyli bychom to my, abychom se nezačali cukat a vlastně vést úplně zbytečnou polemiku nad tím, zda přijímat euro. Není totiž otázkou, zda přijmout euro, ale kdy se k tomu konečně odhodláme.
Euro přináší stabilitu, nižší náklady a lepší postavení v globální ekonomice. Když vzpomínám na irský přechod k euru v roce 2002 u kterého jsem jako osmnáctiletý byl, vidím, jak se zbytečné obavy rozplynuly a přinesly zemi i obyvatelům mnoho výhod. Dokonce i ti Slováci, jsou podle všech průzkumů s eurem nadprůměrně spokojeni. Aby taky ne. Evropa dnes čelí vážným výzvám – energetické krizi, geopolitickým hrozbám a ekonomické nestabilitě a euro je jedním z nástrojů, jak posílit naši ekonomickou odolnost a bezpečnost.
Pokud se budeme plácat v mýtech o tom, jak se s eurem zdraží a ubyde nám suverenity (nezdraží a neubyde) a jak je koruna bezpečný přístav a národní symbol (rozhodně není), nakonec skončíme na úplném okraji, zatímco všichni ostatní půjdou dál. Přijetím eura ukážeme, že jsme pevnou součástí evropského projektu a jsme připraveni ho dál rozvíjet, podpořit jeho hodnoty a posílit naši bezpečnost i ekonomiku.
Dokud se ale v Česku budou politici zaklínat průzkumy veřejných mínění a budou mít strach udělat cokoliv smysluplného, i když třeba ne úplně populárního, notabene ten strach aktivně přiživovat, nikdy se z toho nevyhrabeme.
